Není divu, že výtvarník jako Plný zaujme světovou scénu. V době, kdy je tak obtížné ve výtvarném umění nabídnout něco nového, přitahují nadaní autodidakti, kteří fascinují svou ryzostí a poskytují umanutou tvorbu s osobním ručením. Plný se téměř úplně kryje s typickými znaky art brut. Je posedlý zaplňováním plochy, tíhne k lehce dětskému projevu, neodlišuje příliš umění od života, podobně jako medijní malíři obsesivně zapisuje začátek i konec práce.
Podobně jako si japonští turisté fotí každý krok na zájezdu propočítaném na minuty, zaznamenává také tento výtvarník detaily vlastního života tak, jak přicházejí. Při pohledu zpět svědčí artefakty o pilné práci, o každodenní existenci. Záznamy vytvářejí uklidňující kontinuitu v rozpojeném světě.
Není pochyb, že tímto způsobem vznikají díla mimořádných výtvarných kvalit. Plný je výtvarnější než jeho pomyslný souputník Zdeněk Košek. Na velké archy papíru přenáší kouzlo starých anatomických atlasů, když maluje a vrství části lidských těl v řezech a průřezech, v jakési anatomické variantě analytického kubismu, jak se sám zařazuje na dokumentárním filmu doprovázejícím výstavu. Částečně připomíná metodu amerického „vizionářského“ malíře Alexe Greye, ale bez jeho spirituální kýčovitosti a jednoznačnosti. Splněný dětský sen o rentgenových brýlích zašel příliš daleko – lidské figury otevírají svá ledví, individualita i sexualita se vytrácejí a zbývá mapa orgánů, surová biologie. Ovšem estetizovaná, mnohovrstevnatá, barevně vyladěná, jedním slovem krásná.
Nechybí ani pupíkový (v jiné verzi vatičkový) deník – soubor žmolků z textilií, které si umělec denně vybírá z pupku a vlepuje do připravených čtverečků. Brutálně jemné.
  |
Akademický model
Luboš Plný a David Cajthaml vystaví v Praze své dušičkové umění |
Plný se jako umělec cítí. Odmala pěkně kreslil a na sklonku 80. let se neúspěšně pokoušel přihlásit na uměleckoprůmyslovou školu. Když jej nepřijali, vyučil se elektrikářem a pracoval na dráze. Do uměleckého prostředí se vrátil oklikou. Přivydělával si jako nahý model pro studenty malířství na AVU. S uměleckým prostředím se přirozeně sžil, a když vyjádřil přání stát se mezi budoucími akademickými malíři „akademickým modelem“, pedagogové a nakonec i rektor školy mu vyšli vstříc. Udělili mu dosud neexistující titul akademický model, jehož si Plný velmi váží a jímž nově razítkuje svá díla. Zároveň své pózování povýšil na konceptuální dílo.
Zatímco zmíněné anatomické řezy jsou silnými gesty, další vystavená díla tak jednoznačná nejsou. Série fotografií, které rekonstruují akci z roku 2003, kdy si umělec zašil nití oči a ústa, nepředstavují objevný krok. Naopak další práce s těmito snímky, které jsou domalovávané či prošívané drátem, působí jako trochu samoúčelná estetizace, dodělávání něčeho, co fungovalo na jiné rovině.
Vděčným doplňkem kreseb a fotografií jsou Plného „erotické pomůcky“. Surreálné asambláže z trubek, instalatérského materiálu, paroží a stavebnic. Zde výtvarník zůstává na půli cesty mezi Skálou a Kinterou, ale o několik úrovní níž. Lze obdivovat um a jistou nápaditost, přesto z těchto nástrojů, které v jedné výstavní místnosti vytvářejí konstrukci přes celou stěnu, lze tušit určité vstřícné vykročení k očekávání publika.
Klíčem ke čtení Plného děl je zmíněný dokument, jenž je ve smyčce promítán. Ukazuje, že v umění, podobně jako v sexualitě, platí důležitost raných zážitků. U člověka, který si jako malý hrál v hradě z hovězích kostí postaveném dědečkem na zahradě a který si dodnes uchovává novorozenecký deník se záznamy tělesného progresu, pak dávají mnohé jeho kroky zřetelnější smysl.
Neprodáno
Neprodáno