Janovský Jakub

* 1984 Jihlava

Jakub Janovský patří mezi autory současné mladší generace pracující výrazným způsobem s médiem kresby. Kresba je Janovskému univerzálním prostředkem, s kterým lze nakládat svobodně. Lze ji rozvíjet různými, i neočekávanými či překvapujícími způsoby, nejenom na standardních formátech papíru a plátna (nástěnná kresba, intervenční kresby, situační kresba, video, videozáznam, instalace, tetování ad). Volba média není náhodná, souvisí se sklony ve způsobu myšlení a uvažování. Právě smysl pro „svobodné“, místy až anarchizující zacházení s výrazovými prostředky odpovídá „nezávislosti“ Janovského postojů, které svou tvorbou deklaruje. Nejčastěji mají jeho díla povahu sarkastických provokací, agresivních výpadů nebo krutých ironií. Otevírají nepříjemná témata lidské smrtelnosti, pýchy, narcisismu, egoismu, naivity, bezohlednosti či krutosti. Člověk je ve své slabosti a zranitelnosti ukazován v mnoha podobách a podobenstvích jako zosobněná hříčka osudu, kterým je vláčen nebo proti kterému se různým způsobem snaží vymezit, často na úkor svého okolí (Alle gegen Alle, 2011).

Janovský se dotýká temných rituálů obsažených v lidském společenství napříč všemi dobami a všemi kulturami (Sabatum I, 2008; Reminiscence na Morimuru, 2014; Čert, 2012). Jeho sondy jsou nečasové, často znakové, fungují jako zobecněné typologické situace. Tomu odpovídá i jejich zpravidla černobílá, nebo deliricky barevná intenzivní forma, která často nemá daleko ke kvazi-agitačnímu plakátu (Vítězství, 2012), heretické tezi (Ikona, 2012) nebo pervertovanému avantgardnímu manifestu (Hvězda, 2013; Olga, 2012; Soudruzi, 2012). Autor cílí proti dogmatismu jako takovému, ať už je spojen s konkrétní ideologií (fašismus, nacismus, komunismus, satanismus) nebo s konkrétním násilím (rasismus, xenofobie). Důležitý je motiv přepolarizování dobra a zla a jejich etických rámců – ráje a pekla (Tahiti, 2013). Metodou parafráze interpretuje starší malířské a fotografické motivy (Napoleon, 2011; Žena-prso – Pocta Drtikolovi, 2014). Mixuje různé výtvarné postupy a různá vizuální východiska (výrazná je práce s obrysovou kresbou a nestandardními kombinovanými technikami, které vyhrocují „umělost“ či „syntetičnost“ výjevu), aby maximalizoval výraz a koncentroval ho do nalezených zredukovaných forem. Paralelním výsledkem je také žánrový mix, který osciluje mezi moralitou a morytátem. Obraz jako vykřičník. Moralita, která svou negací demontuje, přemazává a ničí sebe sama.

Petr Vaňous

Zdroj: Artlist