VÝSTAVA "SOUVENIRS" V GALERII PŠTROSSOVA 23

Výstava představí díla Běly Kolářové, Kateřiny Černé a Michaely Kukovičové

Galerie Pštrossova 23,

která na pražské kulturní scéně figuruje teprve jeden rok, na své třetí výstavě s názvem Souvenirs představí Kateřinu Černou, Michaelu Kukovičovou a Bělu Kolářovou, které propojuje koláž nejen jako dominantní výtvarná technika, ale především jako mentální tvůrčí postup:  na principu mimetické hry skládají autorky tři generací fragmenty banální každodennosti do překvapivých, poetických souvztažností, které v hájemství jejich představ a vzpomínek konstruují idealizovanou subjektivní realitu. 

Kateřina Černá (*1937) si už na počátku 60. let ustanovila svůj charakteristický styl „prostoty vidění a poezie jednoduchosti“.  Naivizující stylizace jí dovoluje elegantně balancovat na hraně sentimentu a rozmarně se oddávat proudu frivolních asociací. Malbu propojuje s nalepenými korálky, perličkami, plátky pozlátka, či s ústřižky látek a krajek, které nemají jen ozdobnou, ale především symbolickou funkci – podobně, jako votivní obrázky, které silou touhy dokáží přetavit představy ve skutečnost. Stejně tak i písmo, které Černá s oblibou používá, nesehrává úlohu pouhého grafického prvku, ale bere na sebe roli vypravěče příběhu  – jako je tomu např. v sérii „receptů na domácí štěstí“ sepsaných na podložkách pod dorty, či v nejnovějších kresbách na papírových sáčcích a úředních formulářích, které autorka svojí výtvarnou intervencí krásně znesvěcuje a povyšuje tak materiál určený k likvidaci na umělecký artefakt.

Michaela Kukovičová (*1968) vytvořila nezaměnitelné ilustrace k dlouhé řadě dětských knih, v nichž, stejně jako ve své volné tvorbě, zůstává věrná koláži. Z obsáhlé kartotéky ornamentálních předsádek starých knih, reklam z prvorepublikových žurnálů, ale i fotek ze soudobých časopisů, komponuje halucinatorní výjevy, v nichž věci „nejsou, čím se zdají být“. Vystřihováním různorodých motivů a struktur demontuje jejich původní vazby a roubuje je do nových bizarních metamorfóz. Její imaginární scenérie evokují znepokojivou atmosféru Lynchova Městečka Twin Peaks, osamělé postavy ustrnulé v bezčasí iluzivního mnohovrstevnatého prostoru zase odkazují na obrazy Edwarda Hoopera, či na lunatické vize Paula Delvauxe. V souboru svých nejnovějších koláží na překližce nám předkládá pečlivě uspořádané album míst, která nikdy neexistovala a situací, které se nikdy nestaly – a přesto působí věrohodně, jako pohlednice z cest do Říše za zrcadlem. Podobně jako Jindřich Štýrský v cyklu Emilie přichází ke mě ve snu, ctí principy snové logiky, která střípky vjemů, vzpomínek, přání i obav stmeluje do hravě dvojsmyslných příběhů.

Série asambláží Běly Kolářové (1923-2010) zapůjčená ze sbírky Musea Montanelli, rozšiřuje výstavu Souvenirs o civilní citlivost a konceptuální přístup. Kolářová dlouhá léta tvořila bez nároku na prezentaci a uznání, jen tak marnotratně do šuplíku. Tato nenucenost udala notu její odlehčené, hravé a přesto výtvarně rafinované vizuální poezii. Vedle fotografických experimentů, které se pro ni staly charakteristickými, vytvářela materiálové studie - vzorníky šminek, sponek, patentek, žiletek, ženských ozdob, či střepů po jednom flámu. Jednotlivé fragmenty systematicky řadila do strukturovaných deníkových záznamů či jakýchsi fetišistických herbářů, v nichž jsou ostatky každodenních rituálů a doličné předměty událostí odsouzených z zapomnění, pietně uchovávány. S pečlivostí archiváře tyto sedimenty vzpomínek katalogizovala do podoby privátních relikviářů a momentkám ze své minulosti tímto gestem stavěla neokázalé intimní pomníčky.

Tvorba Běly Kolářové zůstávala dlouho skryta ve stínu díla jejího manžela Jiřího. Její hodnota se však dočkala všeobecného uznání, její díla byla zahrnuta do významných tuzemských i světových sbírek a Kolářová se tak stala rovnocenným partnerem takových osobností jako je Juan Miro, Man Ray, Vasilij Kandinskij či Geraldo de Barros  - jak to dokládá aktuální výstava Shape of Lights v londýnské Tate modern. Stejně jako její v nenápadnosti se rodící dílo mají i Souvenirs Kateřiny Černé a Michaely Kukovičové silný potenciál stát se dalším vzrušujícím důkazem prorůstání tvorby českých umělkyň do nejvyšších pater světové umělecké scény.  

Terezie Zemánková, kurátorka výstavy

***