KATEŘINA ŠTENCLOVÁ - výstava v Galerii Pštrossova 23

VÝSTAVA V GALERII PŠTROSSOVA 23

"Vzájemnosti"

13.12.2024 - 4-2.2025

Abstrakce, jakožto specifická kategorie nezobrazujícího
umění, disponuje unikátní vůlí vykládat realitu jinak. Skrze
oddělení formy a obsahu od jasně signifikující ikonografie,
abstrakce nabízí svět, kde je možno přemítat a diskutovat
mimo dichotomie psychosociálních, kulturních i politických
norem. Uvěznění v pevných okovech materiality ve světě
abstrakce pozbývá na významu.

Je-li doba definovatelná abstrakcí, pak je to právě ta dnešní.

Malby Kateřiny Štenclové
s hravostí i nadsázkou neohroženě vstupují do tohoto dějiště,
a rozehrávají omamnou i prchavou polemiku o tom, jaké
možnosti skýtá topografie abstraktní malby, i jak je v důsledku
proměněna krajina těla vnímajícího.

V abstraktním světě umělkyně dochází k zásadnímu
diskursu mezi nekonečnem a pomíjivostí, a to v první řadě
na úrovni barvy. Monumentální plátna umělkyně vtahují
hledícího do svého barevného pole. Zdálky, skrz pocítění
tohoto prvního barevného doteku, se zrak osvobozuje od své
vědecké interpretace, a stává se namísto pasivního receptoru
světla aktivním spoluúčastníkem v haptickém energetickém
poli, jež prýští z jednotlivých děl.

Umělkyně metodicky pracuje s intenzitou barev,saturací, pigmenty, jednotlivými
přechody tónů, jejich harmonií i rozporů, a kondenzuje tak
na jednotlivých plátnech nekonečno časových úseků. Svou
neohraničeností tak díla působí jako letmá nahlédnutí do
komplexní kosmologie, jež se fraktálně rozkládá a rozpíná
mimo hranice plátna donekonečna. Tento vjem je hmatatelnou
součástí energetické zóny malby, a uvrhuje vnímajícího do
stavu bezčasí, do možnosti kontemplovat expanze a kontrakce
jednotlivých vrstev. V dílech umělkyně se zároveň často
formuluje kontrastní barevná výpověď, quasi-objekt. Quasi-
objekty se odlišují jak svou hmotou, tak artikulací ostrými
konturami, které v sobě však ukrývají nečekanou intimitu
a zranitelnost. Mnohdy jsou barevné tahy rozpohybované,
rozechvělé, jindy se limity objektu vpíjejí do svého okolí, či
naopak barevné pole zcela převládne a pojme quasi-objekt
do sebe, nechávajíc za sebou jen ozvěnu. Práce s barvou tak
odkrývá dialog mezi těmito dvěma protipóly, prchavostí quasi-
objektů a bezmeznou nekonečností barevných ploch.
Objevení quasi-objektů v abstraktním tvarosloví Kateřiny
Štenclové není náhodné, a studium tohoto vývoje je nezbytné
pro pochopení druhé vrstvy její tvorby. Při performativním
aktu malířského gesta umělkyně začaly souběžně vznikat
paralelní světy — ten druhý nabýval podoby na horizontále, na
igelitech, jež byly rozloženy po podlaze. Tyto nahodilé entity
zaujaly autorku, a v důsledku nabíraly autonomní existence ve
formách různorodých instalací. Igelity lze interpretovat jako
jakousi Kristeviánskou abjekci, která „perturbe une identité, un
système, un ordre“, chvějící se ve sféře mimo dichotomiii objekt/
subjekt „l’entre eux, l’ambigu, le mixte“. Jde o entitu, která v sobě
skýtá nekonečnou otevřenost, zvídavost, možnost teprve stát se
významem. „Qui bascule vers le non-sens, ou le réel impossible.“ Coby
fascinující klíč, jak interpretovat igelit, jakožto abjekci v dílech
Kateřiny Štenclové, slouží umělecké dílo Dokola (2023), kdy
umělkyně záměrně nanášela barvu přímo na plastový povrch.
Igelit zde zastává funkci jakési ochranné slupky, kůže plátna.
Kůže, coby polopropustná membrána mezi tělem a světem
je zároveň zásadní rovinou komunikace, indexem doteku
i nositelem významu. Záhyby kůže, její detaily, nedokonalosti,
textura, jsou jakousi intimní mapou krajiny těla, jíž halí. Tato
abjekce malby se stává ústředním tématem v podobě chvějících
se quasi-objektů, které vstoupily do malovaných ploch
a cyklicky tak uzavírají současný kreativní proces umělkyně.
Kateřina Štenclová jimi nastavuje jakési zrcadlo hledícímu, jež
se, v dialogu s jejími díly, odpoutává od limitů svého vlastního
těla, a nabývá tak kapacity vnímat malbu totálně, bez ochranné
slupky kůže se jí nechat pohltit.

Podobně, jako hudební skladba, se jednotlivé vrstvy
uměleckých děl Kateřiny Štenclové do sebe prolínají — hluboká,
všeobjímající barevná plocha, melodický kosmos, je protínána
záchvěvy prchavé podstaty jiskřivých tónů quasi-objektů.
Spolu, v jednom dechu, v neklidu i souhře, utvářejí neskonale
okázalou a dokonale plachou abstraktní výpověď, jež se nám
neodvratně dostává pod kůži. Díla nás uvrhují do světa, kde se
nekonečno setkává s pomíjivostí, kde se význam a smyslovost
neustále spoluvytvářejí, vpíjejí se do sebe a zas se odlučují,
a kde vzájemný dotek je hřmotnou, vše přetavující akcí, alfou
a omegou toho líbezně zběsilého, půvabně prchavého stavu,
jež nazýváme bytím.

Nataša Hand